4. SRAZ MAJITELŮ A PŘÍZNIVCŮ MOTOCYKLŮ CFMOTO (ČR & SK)

8. – 10. září 2023, Rožnov pod Radhoštěm  s Motocentrum Příbram - xmotostore.cz 

Na sociálních sítích, spojených se značkou CFMOTO, toho bylo o 4. srazu v Rožnově pod Radhoštěm napsáno tolik, a tak hezky, že se pokusím vzít to z trochu jiného pohledu. Osobněji. 

Jsem spíš introvert. Vlk samotář. Když je pohromadě víc než nějakých pět, šest lidí, necítím se úplně ve své kůži. Takže na motorkářské srazy nejezdím. Byl jsem, kdysi dávno, na jednom a od té doby už raději nic. Když jsem na sebe „pletl bič“, při přípravě květnové akce v rakouském Ysperu, nebyl jsem si právě jistý. Sám sebou. I když jsem už organizoval pěkných pár akcí. O to větším a milejším překvapením pro mne bylo, jací lidé tvoří komunitu kolem této značky. Že to jsou lidé, v tom nejlepším slova smyslu, úplně – obyčejní. Normální. Příjemní, kamarádští, kteří nemají ani tu sebemenší potřebu jakéhokoliv předvádění se. V neposlední řadě i vděční za to, když pro ně někdo něco dělá. Jsou to zaměstnaní lidé. V jejich společnosti panuje dobrá nálada. Z mého pohledu dopadla akce, YSPERTAL 2023, právě díky této atmosféře, naprosto skvěle. Krásné počasí už bylo pouhou pomyslnou třešničkou na dortu.

Do Rožnova pod Radhoštěm jsem se, právě z tohoto důvodu, moc těšil. Navíc byla opět naprosto skvělá předpověď počasí. Cestu, podhůřím Orlických hor a přes Suchý vrch, jsem si vysloveně užíval. Co víc si člověk může přát.

Autocamp Rožnov pod Radhoštěm je pro pořádání takovýchto akcí naprosto ideálním místem. Položíme-li pravítko na mapu bývalé Česko-Slovenské republiky, a propojíme jejich nejzápadnější a nejvýchodnější místo, leží prakticky přesně v polovině této osy. To nemůže být náhoda. Firma JOURNEYMAN je zástupcem firmy CFMOTO pro Českou i Slovenskou republiku. A proto nemůže svá setkání dělat nikde jinde. Camp navíc poskytuje skvělé zázemí, bazén, který jsem nevyužil, snad si příště nezapomenu vzít plavky a Beskydy jsou prostě nádherné. Líbí se mi tam. 

V pátek odpoledne, kdy jsem přijel, se camp už plnil účastníky setkání a jejich motorkami. Až na několik málo výjimek, právě příznivců, samé CFMOTO. Už se rozjížděl bohatý program. Jeho hlavní impresári Vlado Brniak, na jehož bedrech ležela hlavní tíha organizace celého setkání, byl všude. Všude kde měl být a většinou ještě dřív – než bylo třeba. Organizace fungovala naprosto dokonale. Alespoň z pohledu (ne)zúčastněného pozorovatele, ale hlavně ke spokojenosti účastníků setkání. 

Díky tomu, že jsem tentokrát neměl vůbec žádné povinnosti, jsem si mohl plně užívat ono pověstné – DOLCE FAR NIENTE. Sladké nicnedělání. 

Program setkání, různé workshopy, přednášky a prezentace zde nebudu komentovat. Právě proto, že jsem se od prvního okamžiku, kdy jsem se vydal na cestu, přepnut do módu – „Dolce far niente“, jsem veškeré to hemžení vnímal jen okrajově. Pro mne byla důležitá atmosféra a setkání se se zajímavými lidmi, které jsem buď znal už z Ysperu, některé zatím pouze díky sociálním sítím nebo neznal vůbec. Není nad osobní kontakt a konverzaci. Právě tato setkání a seznámení pro mne byla určitě tím největším zážitkem. Některá byla i velice emocionální. Došlo mi, že když jsem večer v rakouském Ysperu řekl, že: „Pro tyto lidi má cenu něco vymýšlet“, trefil jsem se do černého. Opravdu má.

Trasa sobotní společné vyjížďky vedla do oblastí Velkých Karlovic. Přes Velké Karlovice na Kasárna, kde bylo společné focení. Odtud kousek na Slovensko, zpátky do Velkých Karlovic a pak přes Soláň nazpět do Rožnova pod Radhoštěm. Pro mne to byla vyjížďka zcela netypická. Na naprostém chvostu kolony, čítající lehce přes jedno sto motorek, jsem si jízdu opravdu užíval. Při návratu do Rožnova, v Dolní Bečvě, kde je jediný rovný úsek, jsem v dálce viděl její začátek. Kam oko dohlédlo samé motorky. Nic jiného mezi nimi. Vlado Brniak kolonu skvěle vedl, za perfektní pomoci svých třech pomocníků, kteří, s mistrovstvím sobě vlastním, uzavírali křižovatky. Smekám před ním klobouk. Vlastně helmu.

Tématem sobotního odpoledne bylo: „Kdy přijede Jarda Šíma“. Nikdo totiž nevěděl, kde vlastně je. Přitom skoro hlavním, ne-li vůbec úplně tím nejhlavnějším číslem večerního programu, byla jeho prezentace jednoho sta tisíc kilometrů najetých v sedle předprodukčního CFMOTO 800MT TOURING. Jarda nezklamal a přijel. Vypravěč je skvělý. V jednom punktu mi mluvil naprosto z duše. A tak se pokusím nějak parafrázovat co on řekl. Jsme vrstevníci. „Jsem vděčný, že jsem, na sklonku (tohle neberte úplně vážně) své jezdecké kariéry, poznal značku CFMOTO. Lidi, kteří ji u nás reprezentují a hlavně – lidi tvořící komunitu, která se okolo této značky vytváří a stále utěšeně rozrůstá. 

Neděle je vždy dnem loučení a návratu domů. I tentokrát proběhlo loučení v srdečném duchu a z cesty domů jsem si udělal krásný výlet podhůřím severních Beskyd, přes svou rodnou Opavu, kde jsem od svého narození již nikdy nebyl, pouze jsem jí asi dvakrát projel, Jeseníků a Orlických hor. Sem tam se tam najdou i vpravdě motorkářské, krásně zakroucené úseky. Motorka přece není stavěna pro jízdu rovně po dálnici. Motorka se chce pěkně překlápět. Zleva doprava, či naopak, brzdit a zase akcelerovat. Žádný tempomat. Pěkně všechno ovládat zápěstím pravé ruky. A nesjet gumy na placato. Hezky do kulata. Prostě si užívat volnost.

Závěr? Prožil jsem další krásný „motorkářský“ víkend ve společnosti lidí, které spojuje, kromě vášně pro jízdu v sedle motorek, osobních přátelství. Nechť nám to vydrží co nejdéle.

Na úplný závěr trocha čísel. Srazu se zúčastnilo 233 osob na 158 motorkách. Na společnou vyjížďku se vydalo 106 strojů. Je to největší setkání majitelů a příznivců značky CFMOTO v Evropě.

Děkuji všem za další krásný víkend.

autor: Petr Fryč   

P.S. Jak jsem psal, užíval jsem si sladké nicnedělání. Takže jsem skoro ani nefotil. Vlastně, až na pár výjimek, vůbec. Všechny fotky jsou tentokrát cizí, za což jejich autorům děkuji.  

Vše příznivcům a majitelům CFMOTO, doporučujeme osobně návštěvu, zažít, užít. 

MRKNUTÍ DO ŘÍŠE STŘEDU II. / 中帝国一瞥

článek byl převzat z Hory a zatáčky na https://horyazatacky.cz/

autor pan Petr Fryč

Jestliže neděle byla věnována Číně tradiční, duchovní a historické, pondělí bylo dokonalým protikladem. Čína jednadvacátého století, neskutečně rychle se rozvíjející průmyslová i motocyklová velmoc. 

Když jsme my ještě patřili k velkým výrobcům motorek, přestože vývojově škrceným Sovětským svazem a jeho prodlouženou rukou, RVHP, které po nás chtělo motorky stále stejné, jednoduché, spolehlivé, levné a hlavně ve velkých počtech, byl jsem občas v továrnách JAWA a ČZM. V ČZM Strakonice docela často. A tak mne při prohlídce montážních hal CFMOTO napadala otázka, proč tam to jde a u nás ne. 

Hned po snídani jsme nastoupili do autobusu a jeli do jedné z nejmodernějších továren na výrobu motorek a čtyřkolek na světě, CFMOTO. Naprosto bez jakékoliv nadsázky. Program byl docela náročný. I díky tomu, alespoň u mne, že se začal projevovat spánkový deficit.

Jako při každé správné exkursi jsme začali přehlídkou veškerých, pro historii značky stěžejních, strojů. Skútry, motorky, čtyřkolky ATV, UTV i SSV, i modely postavené pouze jako koncepty. Právě tady se mé myšlenky poprvé zatoulaly do časů před nějakými čtyřiceti lety, kdy jsem měl možnost vidět, co bylo vyvinuto a dotaženo do fáze funkčních prototypů například v ČZM Strakonice. Naši konstruktéři tehdy předbíhali dobu. Ale zpět k CFMOTO. Zdálo by se, že 35 let nic není. Je to relativní pojem. Záleží na tom, jak je těch 35 využito a co je možné za tuto dobu dosáhnout. A tady je vidět, že se lidé pracující ve společnosti CFMOTO opravdu neflákali. Je tady i pár velmi zajímavých modelů, které ale nemohou být do Evropy dováženy. Důvodem jsou komplikované a velice drahé homologace. Nesmyslné evropské normy. Takže jsme ochuzení třeba o krásné, komfortně vybavené, velké cestovní motorky, postavené na bázi KTM, za velmi rozumné ceny. Konkurenci na evropských trzích by to určitě prospělo. Škoda.

Pominu prezentaci, která byla zaměřena hlavně na prodejce a přejdu rovnou dál. Naše první cesta vedla do staršího provozu, kde jsme měli možnost vidět celou montáž čtyřkolek SSV, ve verzi pro USA. Oni mají trochu užší rozchod kol, protože s nimi jezdí i po cyklostezkách. Vypadalo to trochu divně, tak nějak vratce, ale asi to funguje. Já bych z toho měl trochu strach. To ale není podstatné. Podle toho, co u nás z různých zdrojů slýcháme by jeden čekal, že dělníci na montážní lince budou padat na „hubu“. Opak je pravdou. Byl jsem až překvapen, jak volné bylo pracovní tempo. Určitě to měli strašně dobře nastavené a spočítané, protože důležité není kvantum vyrobených strojů, ale jejich kvalita.

Takže veškeré montážní operace jsou prováděny v naprostém klidu. Ale jede to. Na konci vyjede každých pár minut jedno kompletně smontované a plně provozuschopné SSV. Odtud odjede na testovací polygon a pak rovnou do balírny. Tam projde částečnou demontáží, aby při dopravě zabralo co nejméně prostoru a šup s ním k zákazníkům. Provoz je velmi, ale účelně automatizovaný a naprosto čistý. Hlavně ale špičkově organizovaný. Tady jsme ještě mohli fotit a filmovat. Ale kdo zná jakýkoliv strojírenský výrobní provoz ví, že, pokud nemáte na focení čas a nemůžete si ho pořádně připravit, fotky nestojí za nic. Takže se za jejich „kvalitu“ omlouvám. Světelně je to naprosté peklo. Potřebujete pořádný foťák a ne mobil. Montážní haly ale nejsou ateliery a tady se vyrábí stroje pro celý svět. 

Co mne dostalo, byla motorárna. Mimochodem, vyrábějí se tady motory hned pro několik značek. CFMOTO, KTM, HUSQVARNA nebo třeba MOTO MORINI. A za nedlouho se jich tady bude vyrábět ještě víc. Nedivím se. Plně automatizovaná výroba zajišťuje naprostou přesnost jednotlivých dílů. Následná montáž motorů je již v rukách dělníků, ale každá operace je proměřena a zkontrolována, aby byl finální výrobek naprosto perfektní. Každý vadný výrobek je okamžitě vyřazen. Hotové motory jsou narovnány do palet, kde čekají na montáž do motocyklů. To, do jakých motocyklů se budou následně montovat se pozná podle loga na bočním krytu.

Před vstupem do moderní montážní haly motorek jsme museli své mobily odevzdat v recepci. Tam byl naprostý zákaz focení. Po montážní lince se za sebou posouvaly motorky několika modelů. S každou montovanou motorkou se, stejně jako na montážní lince ATV, automaticky posouval vozík, na kterém byly umístěny veškeré díly. Takže nemohlo dojít k žádnému omylu. Montážní tempo bylo opět takové, aby umožňovalo montážníkům naprosto precizní provedení každé operace a zároveň eliminovalo riziko poškození kteréhokoliv z dílů.  Vizuální výstupní kontrola je totiž naprosto precizní a velmi detailní. No a když jsme celou linku obešli a dostali se k další, sjížděly z ní čistokrevně terénní Husqvarny. Ne v CFMOTO pouze montované z dodaných dílů, ale kompletně tam vyráběné. Přál bych to vidět všem, kteří ještě stále na čínské motorky hledí s těžko skrývaným despektem.

Pro většinu z nás byl určitě vrcholným zážitkem zkušební polygon. Opět nebylo dovoleno cokoliv fotit. Zato jsme ale měli možnost na vlastní kůži vyzkoušet připravované prototypy. Já měl zájem pouze o SSV. Nikdy jsem v tom neseděl. Takže na první rundu jsem si vzal UTV. Takové to spíš pracovní vozítko, které vídáme třeba při údržbě parků. Abych si osahal, jak se s tím vlastně zachází. Poslední vozidlo s variátorem, které jsem řídil, byl kdysi dávno sněžný skútr. A to je fakt něco úplně jiného. Byl to naprostý nezvyk. Ale svůj účel splnilo. No a pak jsem sednul do SSV připravovaného primárně pro americký trh, kde si na podobné šílenosti potrpí a nenechají si takovéto radosti zakazovat nesmyslnými předpisy. Byl to v podstatě čtyřmístný pickup. Zkušební polygon je v betonová terénní trať, na které má každý prototyp dostat pořádně zabrat. Ten „můj“ podle toho vypadal. Už měl opravdu něco za sebou. Monstrum bylo různě poslepované a nebylo z něho moc vidět ven. Do stran víc, než dopředu. Padal tam totiž strop. Takže jsem většinou řídil jednou rukou a druhou držel ten strop, abych viděl na cestu. Na různě velkých hrbech, kládách a jiných pastičkách to byl fakt velký zážitek. Ale pochopil jsem, jak se s tím musí zacházet. Na další kolo jsem si vzal další SSV, tentokrát ve sportovnějším provedení. Ale se stejným pohonným agregátem. Z toho bylo vidět mnohem lépe a byl v lepším stavu, takže jsem si s ním mohl dovolit poněkud vyšší rychlosti a hrubší zacházení. Navíc jsem už mohl řídit oběma rukama. Dovedu si představit, jet v něm volnou krajinou. Kde by bylo možné využít jeho skvělé jízdní vlastnosti, ale nedostával bych takové rány jako na betonovém podkladu. Což je u nás pouhá iluze. U nás už se nesmí jezdit jinde než po silnicích nebo sem tam polních cestách. Ale chápu to. Nemohu tady psát, co měla tato monstra za agregáty. I když to vím. Snad jenom, že výkonově jsou naprosto srovnatelné s tím nejlepším a nejvýkonnějším od konkurentů, jakými jsou americká SSV Can-Am nebo Polaris. Na závěr nám tovární zkušební jezdec předvedl několik kousků na MT 450, včetně běhu za jedoucí motorkou. I na ní bylo vidět, že zkoušené stroje vůbec nešetří. 

 Takže co závěrem. Cesta do Číny byla dlouhá, dvakrát patnáct hodin v nepohodlných letadlech, s dlouhým čekáním na letišti v Dauhá, a pobyt tam strašně krátký. Přílet v sobotní podvečer místního času a odlet v úterý v noci tamního času. Ale zážitek to byl. V neděli kultura a tradice, v pondělí skok do budoucnosti. To, co firma CFMOTO chystá, a není zdaleka jedinou čínskou takto expandující firmou, nadělá hluboké vrásky tradičním evropským ale i japonským firmám. Kdybych se chtěl zabývat celým souborem příčin tohoto jevu, dostal bych se do politických témat, a to sem nepatří. Takže se omezím na konstatování, že se máme na co těšit.

 Publikoval HORYAZATACKY dne 24 ČERVNA, 2024

pan Petr Fryč

 https://horyazatacky.cz/2024/06/24/mrknuti-do-rise-stredu-ii-%e4%b8%ad%e5%b8%9d%e5%9b%bd%e4%b8%80%e7%9e%a5/?fbclid=IwZXh0bgNhZW0CMTEAAR1PM6H8LBbs2LWDYT-XwIK7ilpTa7H8NN1NFHr67rs9GLL8ykXWA1jjD8Q_aem_AO1V6CuPxUx1jNRgxQQVgA

článek byl převzat z Hory a zatáčky na https://horyazatacky.cz/

autor pan Petr Fryč

MRKNUTÍ DO ŘÍŠE STŘEDU I.

中帝国一瞥

Díky dovozci motocyklů a čtyřkolek značky CFMOTO, firmě JOURNEYMAN, jsem měl možnost alespoň se mrknout do Číny. Bylo to opravdu jenom takové mrknutí. Ani ne nakouknutí. Dlouhá cesta tam i zpět a v Hangzhou, sídle společnosti CFMOTO, pouhé dva dny. Jeden den jsme měli strávit v Shanghai. Napsat tedy, v Číně, by bylo nadnesené. Někdo by řekl, co je to za blbost. Na první pohled určitě. Ale vlastní zážitek, i když velice krátký a koncentrovaný, je nenahraditelný. Stálo to za to. 

Toto pouhé „mrknutí“ ale stačilo k poznání, že Čína je, po mnoha stránkách, nejenom technologické, daleko před Evropou.  

Mám ale dilema. Zda bych takovou budoucnost chtěl. Asi ne. A vůbec to nemá nic společného s politikou. Ten údajný čínský komunismus nemá s tím, o co se snažili naši bývalý soudruzi, vůbec nic společného. V Číně je tvrdý kapitalismus. Ale to, co se mi na tomto vývoji nelíbí se dnes už plíživě rozlézá i Evropou. Chtěl bych budoucnost bez všech „nezbytných“ šmírovacích aplikací. Ale, „pokrok“ nezastavíš.

CESTA / 方式

Pamatují časy, kdy létání bylo nejpohodlnějším způsobem cestování. Sedačky byly pohodlné, prostorné a docela chutné jídlo bylo servírováno na talíři. I v ekonomické třídě. Ty časy jsou pryč. Sedačky jsou nepohodlné, nacpané tak, aby se do letadla vešlo maximum pasažérů. K jídlu se podává cosi bez chutě a zápachu v plastové krabičce. Může se to jmenovat jakkoliv. Je tam tak málo místa, že talíř by se na ten mrňavý stoleček ani nevešel. Navíc, když vedle sebe sedí tři dospělý lidé a nechtějí se vzájemně ohrozit, musí držet lokty tak těsně u těla, že mají problém se vůbec najíst. Ale dobrý. Zase to nestojí moc peněz a doletěli jsme v pořádku a včas. Tam i zpět. 

Autobus, kterým jsme jeli z letiště do hotelu, byl, na rozdíl od letadel, velmi pohodlný. Dokonce jsem v něm, na rozdíl od letadla, i usnul. Když jsem se cestou probudil, čekalo mne první překvapení. Podél dálnice, po stranách i uprostřed, kilometry a kilometry uměle zavlažovaných truhlíků plných kvetoucích růží všech barev. Byly jich opravdu desítky kilometrů. Včetně průjezdu Hangzhou, až k hotelu. Kam oko dohlédlo stály nebo byly budovány moderní stavby, architektonicky minimálně srovnatelné s tím, co se staví v Evropě a všude mezi nimi zeleň. Vzrostlé stromy. Dálnice, domy a parky. Dálnice v kvalitě, kdy skoro nebylo cítit, že autobus po něčem jede. 

 Večer v hotelu nás čekal první kulinářský zážitek. Na který jsem se těšil. Miluji čínskou kuchyni. Zvlášť, když je jídlo naservírováno na otočné desce, takže se postupně dostanete ke všemu, co na ní je. Slušelo se jíst hůlkami. Po letecké stravě to byl balzám pro oko, nos, jazyk i duši.   

BUDDHISMUS / 佛教 

Své zamyšlení se nad tím, co mne za ty pouhé dva dny v Číně zaujalo, začnu Buddhismem. Mám respekt k historii a ta čínská je mimořádně dlouhá a obdivuhodná. Historie první věrohodně doložené vládnoucí dynastie, Sia, se datuje do období 2100 – 1600 př. n.l. Tedy ještě do doby bronzové. 

Buddhistické učení začalo z Indie pronikat do Číny někdy v prvním století n. l. Do jednoho z nejstarších čínských buddhistických chrámů, jehož barvitou historii ponechám studiu zájemců o dějiny, vedla naše první cesta. V neděli.

Neděle, nejste-li Číňan, není zrovna ideálním dnem k poznávání turistických zajímavostí a pamětihodností. Zvláště, necítíme-li se právě komfortně v davu. Dav, podle našich měřítek, je ale něco zcela jiného než podle čínských. Pro ně to určitě dav nebyl. Tam je to normální. Co mne ale překvapilo, na rozdíl od našich „davů“, že se nikdo na nikoho netlačil. Oni si v tom davu udržovali svůj prostor. Možná to bylo ovlivněno i kouzlem místa určeného k modlitbám a meditacím. Z chrámu i lidí, kteří ho navštívili, doslova čišel klid a pohoda. Protože jsem se nikdy nezabýval církevní nebo duchovní problematikou, šlo to nějak mimo mne, tak až tam jsem si uvědomil, při pohledu na mnohá zpodobnění Buddhy, obrovský rozdíl mezi naším utrápeným, ukřižovaným Ježíšem Kristem a celou řadou dalších smutně se tvářících světců, a bohorovně se tvářícím, vždy rozesmátým, dobře naloženým, tlusťoučkým, přímo blahobytně vypadajícím Buddhou. Jedno, jestli vytesaným do skály nebo pokrytým zlatem. Pravdou je, že po obou stranách pozlaceného Buddhy, v prostředním chrámu, stály dvě řady válečníků, z jejichž tváří a celkově výrazů těla, šel skutečný strach. I jejich provedení bylo umělecky i řemeslně naprosto dokonalé. Byl v tom dokonalý kontrast. Usměvavý Buddha a sveřepě se tvářící válečníci.

Z interiérů chrámů nemám žádné fotky. Proč? Respektuji, když si někdo nepřeje, aby se někde fotilo. Tak je v záhlaví textu jediná fotka, stažená z fotobanky. Zatímco uvnitř chrámů vládlo téměř absolutní ticho a pomalý pohyb návštěvníků, s respektem k modlícím se, venku, mezi chrámy, bylo naopak velice živo. I když i tam byla cítit pokora.

V takovémto prostředí bych jistě dokázal strávit i několik hodin. Klidně celý den. Ne pokorným rozjímáním, na to nejsem nastaven, ale studiem naprosto fantastických uměleckých děl. Každý řemeslník, který se podílel na sochách, reliéfech, či malbách, které jsou obrovské a dokonalé, musel být zároveň sám velkým umělcem.  

CHRÁMY TIANZHU – FAXI TEMPLE / 法喜寺

Chrámy Tianzu, o kterých je tento text, se nachází v hustě zalesněné, malebné, hornaté krajině jihozápadně od Hangzhou. Tato oblast také proslula pěstováním nejkvalitnějšího zeleného čaje. Čajová políčka lemují snad všechna údolí. Při naší návštěvě byla již všechna sklizena.

(Hangzhou bylo hlavním městem pěti dynastií během 10. století a hlavním městem dynastie Song, během 12.-13. století. Je jedním ze sedmi starověkých hlavních měst Číny. Během dynastie Song bylo Hangzhou bohaté díky prosperujícímu obchodu s hedvábím a bylo centrem umění a literatury. Pobýval zde i slavný benátský cestovatel a objevitel Marco Polo)

V období dynastie Čching, císař Čchien-lung pojmenoval jednotlivé chrámy jako Faxi, Fajing a Fajing (???) Jednoduše, CHRÁMY FAXI. Trochu složité. Ale v Číně není nic úplně jednoduché. 

Chrám Fajing, z chrámové trojice nejstarší, byl založen někdy ve třetím století n.l. Zažil vzestupy a pády pěti různých dynastií. Za vlády dynastii Čching (???) byl také doslova srovnán se zemí, tak, že nebylo skoro možné najít ani jeho základy. Díky podpoře, hlavně Číňanů ze zámoří, byl chrám znovu vybudován a získal zpět svůj lesk. Návštěvníci zde dnes mohou vidět úžasné kulturní dědictví dynastie Ming, která chrám obnovila.

Chrám Faxi je nejmladší, ale i tak má historii dlouhou více než jeden tisíc let. Je přístupný horskou stezkou a je dokonalým místem, mimo ta frekventovaná, pro vyhledávače klidu pro meditaci bez přihlížení davů.

Chrám Fajing (???), je podobný chrámu Faxi a je nazýván jako „Střední chrám Tianzhu“. Byl založen roku 597 n. l. 

Všechny chrámy sdílejí historii a mají nejenom po stránce architektonické, ale i duchovní hodně společného. Jejich buddhistická učení a osudy jsou úzce propojeny. Tato nádherná oblast Hangzhou byla označena „Buddhistickým nebem Tianzhu“.

Tři chrámy se nacházejí nedaleko od dalšího slavného buddhistického chrámu, Lingying Temple (jeli jsme kolem). Místní tam ale obvykle nechodí. Bývá přeplněný turisty. A platí, nejenom v Číně, že nejlepší je jít tam, kam chodí místní.

Opravdu si dovedu představit strávit v těchto úžasných chrámech mnohem víc času. Ale náš program byl neúprosně naplánován, a tak jsme museli pokračovat. Na oběd. Vůbec si na náš program nestěžuji. 

Krásná, stylová restaurace, ukrytá v hustém lese. Opět kulaté stoly s otočnými deskami a nepočítaně lokálních laskomin. Zase trochu jiných. Pestrost čínské kuchyně je obrovská. Nebudu vyjmenovávat, na čem všem jsme si tam pochutnávali. Nepamatuji si to. Co mne ale napadlo, že ani při nejlepší vůli nelze u nás čínská jídla udělat jako v Číně. Je to jednak surovinami, ale hlavně tradicí dlouhou tisíce let. Oni to prostě umí. Tentokrát byly hůlky dokonce dvoje. Jedny na nakládání si jídla na talíř nebo do misek, což je při používání hůlek praktičtější, a druhé na vkládání všech těch laskomin do úst. Jak jsem si všiml, nedodržoval to skoro nikdo. Včetně našich hostitelů. Proč si komplikovat život, když jedny hůlky stačí. 

ZÁPADNÍ JEZERO (West lake) / 西湖

Po hodech zase do autobusu a za dalším nedělním programem. Tím byla projížďka lodí po Západním jezeře (West lake).

Drobnou smůlou bylo, že díky trochu dusnému, deštivému počasí padl na krajinu opar a nízká oblačnost. Takže nebylo vidět hustě zalesněné, zelené pahorky, na západě lemující jezero. Vše bylo spíš šedé. Na severu, východě a jihu obklopuje jezero městská zástavba. Pro místní je jezero nejnavštěvovanější rekreační oblastí. Při obřích čínských vzdálenostech, alespoň z našeho pohledu, se není čemu divit. Mají ho doslova pod nosem.

Když o něm tak přemýšlím, je to vlastně takové hangzhouské Máchovo jezero. Nic ve zlém. Tam jsou také ze dvou stran Doksy a Staré Splavy a na druhé straně zalesněné pahorky, Hradčanské bučiny. Rozdíl je, že okolo Máchova jezera bydlí lidí několik tisíc, kolem Západního jezera pěkných pár milionů. Asi jako v celé České republice. Trochu jiné dimenze.

Plavba po Západním jezeře byla příjemným zklidněním a dalším připomenutím čínských tradic. Hlavně díky okolo plujícím lodím připomínajícím staré časy. Žádná moderní plavidla letící po hladině jezera neuvidíme. Jen lodě tradičních tvarů a výzdoby, včetně lodníků v širokých kloboucích. Všechny se navíc pohybují pomalým tempem. Nikdo nikam nespěchá. Není proč.  

TRH / 集市

Naší poslední nedělní zastávkou byl trh. Ne ale ledasjaký. Jeden z nejstarších v Hangzhou. Byla to nejen pastva pro oči, ale také pro nos a chuťové pohárky. Protože jsem nepovažoval za nutné na těch pár hodin si pořizovat místní měnu a neměl jsem k placení nutnou aplikaci AliPay, jenom jsem se díval, obdivoval, fotil a čichal a čichal. Skoro na konci své procházky jsem ale narazil na čtyři malé obchůdky, do kterých jsem musel. Záplava vůní mne do nich doslova vtáhla. Dovolil jsem se, jestli smím fotit a také ochutnávat. Pro ochutnávání tam měli spousty mističek se vzorečky. Bylo mi to dovoleno, a tak jsem si to řádně užil. 

Inu jářku, co mám „povídat“. Do toho dne jsem vůbec neměl představu, jak širokou škálu chutí a vůní může mít sušené maso. Od sladce medových, přes všechna možná koření a bylinky, až po chutě ostré jak břitva. Prodavač mi poradil, kde začít. Abych začal u těch sladkých, medových a pak pokračoval až k těm pálivým. Tak to měl seřazeno. Takže stačilo dělat úkroky do strany a „zobat“. Na konci byla miska s chilli. Ani té jsem neodolal. Přišlo to tak nějak samo sebou. A to jsem asi neměl dělat. Myslel jsem, že už mám „hubu“ otrlou. Na něco takového ani zdaleka neměl. Prodavač se mohl uchechtat. V dalším krámku byla zase spousta druhů různě vylepšených, různých oříšků. Ty byly pro mou popálenou dutinu ústní doslova balzámem. Ale už ne tak zajímavé.

Nebudu vám dál dělat chutě. Jeďte tam. I kdyby to mělo být pouze na pár dní. Stojí to za to.

Na závěr si dovolím několik poznámek. Z toho ta první je nábožensky lehce nekorektní. 

Přijdeme-li do jakéhokoliv katolického kostela, můžeme na jedné straně obdivovat nádhernou sakrální architekturu a výzdobu která stála věřící, ale i nevěřící, spoustu peněz. Ale díky za to. Máme úžasné památky. Na druhé straně vidíme utrápeného, ukřižovaného Ježíše Krista. Jako obraz utrpení. Naproti tomu, přijdeme-li do kteréhokoliv buddhistického chrámu, který je velmi jednoduchý a skromný, uvidíme od ucha k uchu se usmívajícího, bodrého tlouštíka, Buddhu. A tak si říkám, jestli on, když se nikdo nedívá, nejezdí na motorce. Já, když jedu na motorce, to tak mám. 

 K poznání Číny by nestačil celý lidský život. Pokud se člověk nenarodí Číňanem. Nic méně, Buddhismus a síla buddhismu, jak je vidět na lidech přicházejících za modlitbou do starých chrámů, je zcela jinou stránkou, než jak je Čína u nás mediálně prezentována. Jako zem, kde se nedodržují lidská práva, jako by se u nás dodržovala, jako zem, kde lidé musí do úmoru pracovat, aby uživili své rodiny kdesi na venkově. Ano, musí. Ale pracovat je přece normální. Vše je zcela jinak. Stejně, jako nám média nikdy neukáží „obyčejné“ Číňany. Pokud ano, tak pečlivě vybrané. Třeba nám neukáží, jak chodí oblečení. Hlavně Číňanky. Hned mi to nedošlo, ale brzo jsem si toho začal všímat. Nejvíc, když jsem v úterý seděl v hale šanghajského letiště, kde jsem pozoroval „cvrkot“. Začínali jim několikadenní svátky a Čína se dala do pohybu. Neorientuji se v módních trendech. Ale na čínských ulicích nepotkáme ženy, Číňanky, narvané do pestrobarevných elastických kalhot ani roztrhaných džínsů nebo teplákových souprav. Ani do pouze tmavých barev. Já vím, starý Henry Ford řekl, že auto může mít jakoukoliv barvu, pokud je černá. Pro oblečení to ale snad neplatí. Takže zde potkáváme ženy oblečené převážně velice elegantně, s důrazem na tradiční materiály. Mezi které patří také hedvábí. Stejně jako nepotkáme lidi špatně oblečené, nepotkáme ani lidi obézní. Jeden můj kamarád, který v Číně strávil pracovně dva měsíce, mi řekl, že za tu dobu zhubl o sedm kilo. Určitě to nebylo tím, že by strádal. Spíš jedl kvalitní jídlo v přiměřeném množství. 

Pokud si někdo stále ještě myslí, že Číňani jezdí jenom na kolech, protože na nic jiného nemají peníze, je na fakt těžkém omylu. Auta, auta a zase auta. Z toho asi tak 1/3 elektromobilů. Ale hlavně elektro skútry. Ty jsou všude a nenarazíte na skútr s výfukem. Tím je nechci propagovat. Jsem ortodoxním zastáncem benzínu a nafty. Sice nekouří, ale zvuk motorů mi chyběl. Hlavně v hustém městském provozu mi téměř bezhlučná jízda skútrů připadala docela nebezpečná. 

Když jsem se vrátil domu, začal jsem přemýšlet, jak zařídit, abych se tam mohl vrátit. Jenomže to by chtělo tak minimálně na měsíc, spíš dva, a i to by bylo ještě strašně málo. No uvidíme. Třeba se to jednou povede.

Do továrny CFMOTO se dostaneme v pokračování.

Petr Fryč

 https://horyazatacky.cz/

 odkaz na článek a web

https://horyazatacky.cz/2024/06/17/mrknuti-do-rise-stredu-i-%E4%B8%AD%E5%B8%9D%E5%9B%BD%E4%B8%80%E7%9E%A5/?fbclid=IwZXh0bgNhZW0CMTEAAR3n9ZOLv9u0UQxKmsngDNW07GEjpqQDOVV9B2ZMB5RS3HMr9vYIoe5bT-4_aem_zkieQojx5nKUsnwtRKWFvA