článek byl převzat z Hory a zatáčky na https://horyazatacky.cz/

autor pan Petr Fryč

MRKNUTÍ DO ŘÍŠE STŘEDU I.

中帝国一瞥

Díky dovozci motocyklů a čtyřkolek značky CFMOTO, firmě JOURNEYMAN, jsem měl možnost alespoň se mrknout do Číny. Bylo to opravdu jenom takové mrknutí. Ani ne nakouknutí. Dlouhá cesta tam i zpět a v Hangzhou, sídle společnosti CFMOTO, pouhé dva dny. Jeden den jsme měli strávit v Shanghai. Napsat tedy, v Číně, by bylo nadnesené. Někdo by řekl, co je to za blbost. Na první pohled určitě. Ale vlastní zážitek, i když velice krátký a koncentrovaný, je nenahraditelný. Stálo to za to. 

Toto pouhé „mrknutí“ ale stačilo k poznání, že Čína je, po mnoha stránkách, nejenom technologické, daleko před Evropou.  

Mám ale dilema. Zda bych takovou budoucnost chtěl. Asi ne. A vůbec to nemá nic společného s politikou. Ten údajný čínský komunismus nemá s tím, o co se snažili naši bývalý soudruzi, vůbec nic společného. V Číně je tvrdý kapitalismus. Ale to, co se mi na tomto vývoji nelíbí se dnes už plíživě rozlézá i Evropou. Chtěl bych budoucnost bez všech „nezbytných“ šmírovacích aplikací. Ale, „pokrok“ nezastavíš.

CESTA / 方式

Pamatují časy, kdy létání bylo nejpohodlnějším způsobem cestování. Sedačky byly pohodlné, prostorné a docela chutné jídlo bylo servírováno na talíři. I v ekonomické třídě. Ty časy jsou pryč. Sedačky jsou nepohodlné, nacpané tak, aby se do letadla vešlo maximum pasažérů. K jídlu se podává cosi bez chutě a zápachu v plastové krabičce. Může se to jmenovat jakkoliv. Je tam tak málo místa, že talíř by se na ten mrňavý stoleček ani nevešel. Navíc, když vedle sebe sedí tři dospělý lidé a nechtějí se vzájemně ohrozit, musí držet lokty tak těsně u těla, že mají problém se vůbec najíst. Ale dobrý. Zase to nestojí moc peněz a doletěli jsme v pořádku a včas. Tam i zpět. 

Autobus, kterým jsme jeli z letiště do hotelu, byl, na rozdíl od letadel, velmi pohodlný. Dokonce jsem v něm, na rozdíl od letadla, i usnul. Když jsem se cestou probudil, čekalo mne první překvapení. Podél dálnice, po stranách i uprostřed, kilometry a kilometry uměle zavlažovaných truhlíků plných kvetoucích růží všech barev. Byly jich opravdu desítky kilometrů. Včetně průjezdu Hangzhou, až k hotelu. Kam oko dohlédlo stály nebo byly budovány moderní stavby, architektonicky minimálně srovnatelné s tím, co se staví v Evropě a všude mezi nimi zeleň. Vzrostlé stromy. Dálnice, domy a parky. Dálnice v kvalitě, kdy skoro nebylo cítit, že autobus po něčem jede. 

 Večer v hotelu nás čekal první kulinářský zážitek. Na který jsem se těšil. Miluji čínskou kuchyni. Zvlášť, když je jídlo naservírováno na otočné desce, takže se postupně dostanete ke všemu, co na ní je. Slušelo se jíst hůlkami. Po letecké stravě to byl balzám pro oko, nos, jazyk i duši.   

BUDDHISMUS / 佛教 

Své zamyšlení se nad tím, co mne za ty pouhé dva dny v Číně zaujalo, začnu Buddhismem. Mám respekt k historii a ta čínská je mimořádně dlouhá a obdivuhodná. Historie první věrohodně doložené vládnoucí dynastie, Sia, se datuje do období 2100 – 1600 př. n.l. Tedy ještě do doby bronzové. 

Buddhistické učení začalo z Indie pronikat do Číny někdy v prvním století n. l. Do jednoho z nejstarších čínských buddhistických chrámů, jehož barvitou historii ponechám studiu zájemců o dějiny, vedla naše první cesta. V neděli.

Neděle, nejste-li Číňan, není zrovna ideálním dnem k poznávání turistických zajímavostí a pamětihodností. Zvláště, necítíme-li se právě komfortně v davu. Dav, podle našich měřítek, je ale něco zcela jiného než podle čínských. Pro ně to určitě dav nebyl. Tam je to normální. Co mne ale překvapilo, na rozdíl od našich „davů“, že se nikdo na nikoho netlačil. Oni si v tom davu udržovali svůj prostor. Možná to bylo ovlivněno i kouzlem místa určeného k modlitbám a meditacím. Z chrámu i lidí, kteří ho navštívili, doslova čišel klid a pohoda. Protože jsem se nikdy nezabýval církevní nebo duchovní problematikou, šlo to nějak mimo mne, tak až tam jsem si uvědomil, při pohledu na mnohá zpodobnění Buddhy, obrovský rozdíl mezi naším utrápeným, ukřižovaným Ježíšem Kristem a celou řadou dalších smutně se tvářících světců, a bohorovně se tvářícím, vždy rozesmátým, dobře naloženým, tlusťoučkým, přímo blahobytně vypadajícím Buddhou. Jedno, jestli vytesaným do skály nebo pokrytým zlatem. Pravdou je, že po obou stranách pozlaceného Buddhy, v prostředním chrámu, stály dvě řady válečníků, z jejichž tváří a celkově výrazů těla, šel skutečný strach. I jejich provedení bylo umělecky i řemeslně naprosto dokonalé. Byl v tom dokonalý kontrast. Usměvavý Buddha a sveřepě se tvářící válečníci.

Z interiérů chrámů nemám žádné fotky. Proč? Respektuji, když si někdo nepřeje, aby se někde fotilo. Tak je v záhlaví textu jediná fotka, stažená z fotobanky. Zatímco uvnitř chrámů vládlo téměř absolutní ticho a pomalý pohyb návštěvníků, s respektem k modlícím se, venku, mezi chrámy, bylo naopak velice živo. I když i tam byla cítit pokora.

V takovémto prostředí bych jistě dokázal strávit i několik hodin. Klidně celý den. Ne pokorným rozjímáním, na to nejsem nastaven, ale studiem naprosto fantastických uměleckých děl. Každý řemeslník, který se podílel na sochách, reliéfech, či malbách, které jsou obrovské a dokonalé, musel být zároveň sám velkým umělcem.  

CHRÁMY TIANZHU – FAXI TEMPLE / 法喜寺

Chrámy Tianzu, o kterých je tento text, se nachází v hustě zalesněné, malebné, hornaté krajině jihozápadně od Hangzhou. Tato oblast také proslula pěstováním nejkvalitnějšího zeleného čaje. Čajová políčka lemují snad všechna údolí. Při naší návštěvě byla již všechna sklizena.

(Hangzhou bylo hlavním městem pěti dynastií během 10. století a hlavním městem dynastie Song, během 12.-13. století. Je jedním ze sedmi starověkých hlavních měst Číny. Během dynastie Song bylo Hangzhou bohaté díky prosperujícímu obchodu s hedvábím a bylo centrem umění a literatury. Pobýval zde i slavný benátský cestovatel a objevitel Marco Polo)

V období dynastie Čching, císař Čchien-lung pojmenoval jednotlivé chrámy jako Faxi, Fajing a Fajing (???) Jednoduše, CHRÁMY FAXI. Trochu složité. Ale v Číně není nic úplně jednoduché. 

Chrám Fajing, z chrámové trojice nejstarší, byl založen někdy ve třetím století n.l. Zažil vzestupy a pády pěti různých dynastií. Za vlády dynastii Čching (???) byl také doslova srovnán se zemí, tak, že nebylo skoro možné najít ani jeho základy. Díky podpoře, hlavně Číňanů ze zámoří, byl chrám znovu vybudován a získal zpět svůj lesk. Návštěvníci zde dnes mohou vidět úžasné kulturní dědictví dynastie Ming, která chrám obnovila.

Chrám Faxi je nejmladší, ale i tak má historii dlouhou více než jeden tisíc let. Je přístupný horskou stezkou a je dokonalým místem, mimo ta frekventovaná, pro vyhledávače klidu pro meditaci bez přihlížení davů.

Chrám Fajing (???), je podobný chrámu Faxi a je nazýván jako „Střední chrám Tianzhu“. Byl založen roku 597 n. l. 

Všechny chrámy sdílejí historii a mají nejenom po stránce architektonické, ale i duchovní hodně společného. Jejich buddhistická učení a osudy jsou úzce propojeny. Tato nádherná oblast Hangzhou byla označena „Buddhistickým nebem Tianzhu“.

Tři chrámy se nacházejí nedaleko od dalšího slavného buddhistického chrámu, Lingying Temple (jeli jsme kolem). Místní tam ale obvykle nechodí. Bývá přeplněný turisty. A platí, nejenom v Číně, že nejlepší je jít tam, kam chodí místní.

Opravdu si dovedu představit strávit v těchto úžasných chrámech mnohem víc času. Ale náš program byl neúprosně naplánován, a tak jsme museli pokračovat. Na oběd. Vůbec si na náš program nestěžuji. 

Krásná, stylová restaurace, ukrytá v hustém lese. Opět kulaté stoly s otočnými deskami a nepočítaně lokálních laskomin. Zase trochu jiných. Pestrost čínské kuchyně je obrovská. Nebudu vyjmenovávat, na čem všem jsme si tam pochutnávali. Nepamatuji si to. Co mne ale napadlo, že ani při nejlepší vůli nelze u nás čínská jídla udělat jako v Číně. Je to jednak surovinami, ale hlavně tradicí dlouhou tisíce let. Oni to prostě umí. Tentokrát byly hůlky dokonce dvoje. Jedny na nakládání si jídla na talíř nebo do misek, což je při používání hůlek praktičtější, a druhé na vkládání všech těch laskomin do úst. Jak jsem si všiml, nedodržoval to skoro nikdo. Včetně našich hostitelů. Proč si komplikovat život, když jedny hůlky stačí. 

ZÁPADNÍ JEZERO (West lake) / 西湖

Po hodech zase do autobusu a za dalším nedělním programem. Tím byla projížďka lodí po Západním jezeře (West lake).

Drobnou smůlou bylo, že díky trochu dusnému, deštivému počasí padl na krajinu opar a nízká oblačnost. Takže nebylo vidět hustě zalesněné, zelené pahorky, na západě lemující jezero. Vše bylo spíš šedé. Na severu, východě a jihu obklopuje jezero městská zástavba. Pro místní je jezero nejnavštěvovanější rekreační oblastí. Při obřích čínských vzdálenostech, alespoň z našeho pohledu, se není čemu divit. Mají ho doslova pod nosem.

Když o něm tak přemýšlím, je to vlastně takové hangzhouské Máchovo jezero. Nic ve zlém. Tam jsou také ze dvou stran Doksy a Staré Splavy a na druhé straně zalesněné pahorky, Hradčanské bučiny. Rozdíl je, že okolo Máchova jezera bydlí lidí několik tisíc, kolem Západního jezera pěkných pár milionů. Asi jako v celé České republice. Trochu jiné dimenze.

Plavba po Západním jezeře byla příjemným zklidněním a dalším připomenutím čínských tradic. Hlavně díky okolo plujícím lodím připomínajícím staré časy. Žádná moderní plavidla letící po hladině jezera neuvidíme. Jen lodě tradičních tvarů a výzdoby, včetně lodníků v širokých kloboucích. Všechny se navíc pohybují pomalým tempem. Nikdo nikam nespěchá. Není proč.  

TRH / 集市

Naší poslední nedělní zastávkou byl trh. Ne ale ledasjaký. Jeden z nejstarších v Hangzhou. Byla to nejen pastva pro oči, ale také pro nos a chuťové pohárky. Protože jsem nepovažoval za nutné na těch pár hodin si pořizovat místní měnu a neměl jsem k placení nutnou aplikaci AliPay, jenom jsem se díval, obdivoval, fotil a čichal a čichal. Skoro na konci své procházky jsem ale narazil na čtyři malé obchůdky, do kterých jsem musel. Záplava vůní mne do nich doslova vtáhla. Dovolil jsem se, jestli smím fotit a také ochutnávat. Pro ochutnávání tam měli spousty mističek se vzorečky. Bylo mi to dovoleno, a tak jsem si to řádně užil. 

Inu jářku, co mám „povídat“. Do toho dne jsem vůbec neměl představu, jak širokou škálu chutí a vůní může mít sušené maso. Od sladce medových, přes všechna možná koření a bylinky, až po chutě ostré jak břitva. Prodavač mi poradil, kde začít. Abych začal u těch sladkých, medových a pak pokračoval až k těm pálivým. Tak to měl seřazeno. Takže stačilo dělat úkroky do strany a „zobat“. Na konci byla miska s chilli. Ani té jsem neodolal. Přišlo to tak nějak samo sebou. A to jsem asi neměl dělat. Myslel jsem, že už mám „hubu“ otrlou. Na něco takového ani zdaleka neměl. Prodavač se mohl uchechtat. V dalším krámku byla zase spousta druhů různě vylepšených, různých oříšků. Ty byly pro mou popálenou dutinu ústní doslova balzámem. Ale už ne tak zajímavé.

Nebudu vám dál dělat chutě. Jeďte tam. I kdyby to mělo být pouze na pár dní. Stojí to za to.

Na závěr si dovolím několik poznámek. Z toho ta první je nábožensky lehce nekorektní. 

Přijdeme-li do jakéhokoliv katolického kostela, můžeme na jedné straně obdivovat nádhernou sakrální architekturu a výzdobu která stála věřící, ale i nevěřící, spoustu peněz. Ale díky za to. Máme úžasné památky. Na druhé straně vidíme utrápeného, ukřižovaného Ježíše Krista. Jako obraz utrpení. Naproti tomu, přijdeme-li do kteréhokoliv buddhistického chrámu, který je velmi jednoduchý a skromný, uvidíme od ucha k uchu se usmívajícího, bodrého tlouštíka, Buddhu. A tak si říkám, jestli on, když se nikdo nedívá, nejezdí na motorce. Já, když jedu na motorce, to tak mám. 

 K poznání Číny by nestačil celý lidský život. Pokud se člověk nenarodí Číňanem. Nic méně, Buddhismus a síla buddhismu, jak je vidět na lidech přicházejících za modlitbou do starých chrámů, je zcela jinou stránkou, než jak je Čína u nás mediálně prezentována. Jako zem, kde se nedodržují lidská práva, jako by se u nás dodržovala, jako zem, kde lidé musí do úmoru pracovat, aby uživili své rodiny kdesi na venkově. Ano, musí. Ale pracovat je přece normální. Vše je zcela jinak. Stejně, jako nám média nikdy neukáží „obyčejné“ Číňany. Pokud ano, tak pečlivě vybrané. Třeba nám neukáží, jak chodí oblečení. Hlavně Číňanky. Hned mi to nedošlo, ale brzo jsem si toho začal všímat. Nejvíc, když jsem v úterý seděl v hale šanghajského letiště, kde jsem pozoroval „cvrkot“. Začínali jim několikadenní svátky a Čína se dala do pohybu. Neorientuji se v módních trendech. Ale na čínských ulicích nepotkáme ženy, Číňanky, narvané do pestrobarevných elastických kalhot ani roztrhaných džínsů nebo teplákových souprav. Ani do pouze tmavých barev. Já vím, starý Henry Ford řekl, že auto může mít jakoukoliv barvu, pokud je černá. Pro oblečení to ale snad neplatí. Takže zde potkáváme ženy oblečené převážně velice elegantně, s důrazem na tradiční materiály. Mezi které patří také hedvábí. Stejně jako nepotkáme lidi špatně oblečené, nepotkáme ani lidi obézní. Jeden můj kamarád, který v Číně strávil pracovně dva měsíce, mi řekl, že za tu dobu zhubl o sedm kilo. Určitě to nebylo tím, že by strádal. Spíš jedl kvalitní jídlo v přiměřeném množství. 

Pokud si někdo stále ještě myslí, že Číňani jezdí jenom na kolech, protože na nic jiného nemají peníze, je na fakt těžkém omylu. Auta, auta a zase auta. Z toho asi tak 1/3 elektromobilů. Ale hlavně elektro skútry. Ty jsou všude a nenarazíte na skútr s výfukem. Tím je nechci propagovat. Jsem ortodoxním zastáncem benzínu a nafty. Sice nekouří, ale zvuk motorů mi chyběl. Hlavně v hustém městském provozu mi téměř bezhlučná jízda skútrů připadala docela nebezpečná. 

Když jsem se vrátil domu, začal jsem přemýšlet, jak zařídit, abych se tam mohl vrátit. Jenomže to by chtělo tak minimálně na měsíc, spíš dva, a i to by bylo ještě strašně málo. No uvidíme. Třeba se to jednou povede.

Do továrny CFMOTO se dostaneme v pokračování.

Petr Fryč

 https://horyazatacky.cz/

 odkaz na článek a web

https://horyazatacky.cz/2024/06/17/mrknuti-do-rise-stredu-i-%E4%B8%AD%E5%B8%9D%E5%9B%BD%E4%B8%80%E7%9E%A5/?fbclid=IwZXh0bgNhZW0CMTEAAR3n9ZOLv9u0UQxKmsngDNW07GEjpqQDOVV9B2ZMB5RS3HMr9vYIoe5bT-4_aem_zkieQojx5nKUsnwtRKWFvA